1. Jako první krok by si měl investor ujasnit cíl investice.

Pokud je cílem krátkodobý zisk a jste přesvědčeni o okamžitém růstovém potenciálu zlata, pak je pro Vás nejvhodnější tzv. „papírové zlato“. Na kapitálovém trhu naleznete řadu různých finančních nástrojů, které mají minimální pořizovací náklady a v případě „bílých kovů“ (stříbro, platina, paládium) u těchto nástrojů nemusíte platit daň z přidané hodnoty jako v případě fyzických cihel a mincí. Jedná se o tzv. investiční certifikáty, nebo ETF (Exchange traded fonds) či ETC (exchange traded commodities). Prostudování prospektu a pochopení takových cenných papírů je naprostou nezbytností.

Naopak, jde-li Vám o dlouhodobé udržení kupní síly Vašich úspor, jakož i o ochranu před různými „černými scénáři“ jako například státní bankrot, měnová reforma, krach měnového systému nebo jen prostá ochrana před stupňující se finanční represí státu, pak je pro Vás nákup fyzického zlata a dalších vzácných kovů nezbytností.
 

2. Přidělte zlatu rozumnou váhu ve Vašem majetkovém portfoliu

Inteligentní investor rozdělí svůj majetek na více hromádek. Doporučená váha zlata ve Vašem majetkovém portfoliu se pohybuje v rozteči mezi 5 až 20 %.

• část majetku uložená v ryzím zlatě je jistotou, že člověk nezůstane bez prostředků, ať už se stane cokoliv.
• zlato je účinnou ochranou před státními bankroty (Argentina, Island, Řecko), astronomickou inflací, ochromující deflací či kolapsem finančních trhů.
• zlato již po tisíciletí plní funkci pokladu = prostředku k udržení reálné hodnoty majetku.
• většina investorů stále ještě „neobjevila“ zlato jako investici
• zlato je jednou z posledních forem anonymního a svobodného vlastnictví
   

3. Kupujte investiční zlato

Šperky, medaile, nugety nejsou investičním zlatem a jsou tedy zatíženy daní z přidané hodnoty. Naopak investiční zlato = cihly, slitky, mince jsou od DPH osvobozeny. Navíc, podle platných daňových zákonů ke dni zveřejnění (červen 2016) nemusíte při prodeji zlatých investičních slitků a mincí platit daň ze zisku, pokud mezi nákupem a prodejem uplyne doba větší než 12 měsíců.

Investiční nástroj, který by byl likvidní, výnosný a současně bez rizika poklesu hodnoty vstupní investice zkrátka neexistuje. Tomu, kdo je ochoten uvěřit opaku, zpravidla zbydou jen oči pro pláč. Nebo chcete-li slovy Einsteina: "Vesmír a lidská hloupost jsou nekonečné, přičemž v případě vesmíru si nejsem zcela jistý." Klíčem k dlouhodobému investičnímu úspěchu je diversifikace neboli skládání majetkového portfolia z více aktiv, jejichž vyvážená kombinace dává lepší šanci na úspěch s nižším rizikem (to dokázal nositel Nobelovy ceny Henry Markowitz svou portfoliovou teorií.)

Tři  požadavky na naši investici (jistota, likvidita, výnos) nelze spojit v jednom investičním aktivu.
Vždy docílíme maximálně dvou a třetího se musíme alespoň z části zříci.(Například nemovitost je jistá ve své cenové stabilitě, přináší dlouhodobě také reálný výnos, ale není okamžitě likvidní.)

Strategie zdravého selského rozumu, tedy strategie „vytváření hromádek“, je jednoduchá, úspěšná a věky prověřená majetková strategie.

Události posledních let doma i v zahraničí dávají tomuto tvrzení jen za pravdu. Především politika rostoucího státního zadlužení je hrozbou a vážným rizikem pro plánování dlouhodobých finančních rezerv střadatelů. Finanční dějiny lidstva nám poskytují bezpočet důkazů o zničujícím dopadu rostoucích dluhů na kupní sílu úspor.

Obecně platí pravidlo, že se zvyšujícím se zadlužením se stupňuje finanční represe státu vůči občanovi a tato nabývá postupně stále otevřenějších forem od zvyšování daní a zavádění nových poplatků a odvodů, přes zostřování pokut a sankcí až k nárůstu míry kontroly, regulací a dohledu nad privátní sférou občanů.

To vše zpravidla pod záminkami různých bohulibých a solidárních úmyslů. Výsledkem těchto opatření je skutečnost, že občan dostává za stále se zvyšující daně, odvody, poplatky a pokuty méně a méně služeb a kvality ze strany státu. Jak vysvětluje významný německý soudobý filosof Hans Hermann Hoppe ve svém díle „Demokracie, anarchie a omyly ekonomie“, stát se totiž  chová racionálně - podobně jako každý z nás.

Každý subjekt se vědomě nebo nevědomě (s výjimkou charity) snaží o maximální efektivitu, tedy chce získat „za málo peněz,co nejvíce muziky.“ A vzhledem k tomu, že příjmem státu jsou naše daně, bude se stát snažit svůj příjem maximalizovat, tedy zvyšovat výběr daní. Naopak „výdajem státu“ je služba občanovi. Zde  bude možné sledovat snahu o maximalizaci úspor v poskytování služby občanovi co do rozsahu i kvality.

Je tedy rozumné s touto základní logikou počítat při plánování své budoucnosti. Část majetku ve zlatě dává jeho majiteli již 2500 let dostatečné garance, že v případě excesů státu nebude jeho majetek zbaven hodnoty Nikdy v lidských dějinách nebylo chybou, část svého majetku uložit do fyzického zlata. Nemůže tomu být jinak ani v dnešní „moderní“ době.Alan Greenspan: „Kdo má zlato, má vždy peníze.“

Stát může svým privilegiem tisku peněz  - důsledně vzato „falešnými“ penězi - v podstatě bez omezení prohlubovat své zadlužení až do okamžiku, než jsou dluhy tak velké, že stát ztratí před věřiteli svou důvěryhodnost. Tento okamžik se nazývá státní bankrot. Tato událost znamenala vždy bez výjimky katastrofu pro úspory těch, kteří nekriticky věřili systému papírových peněz.

Inflace je skrytá daň, jež je startována státem pomocí tisku peněz. Tento vede doslova k rozředění hodnoty, tedy kupní síly peněz v čase. Současný globalizovaný finanční systém je v rukou přesvědčených inflacionistů. Proinflační politiku prosazují dnes snad všechny vlády a centrální banky světa. Je to důsledek vítězství doktríny o nekonečném růstu poháněném na dluh v moderním ekonomickém myšlení celé západní civilizace.

Tato doktrína v podstatě popírá přirozený cyklus tržního hospodářství, jemuž  mimochodem mohou vděčit vyspělé průmyslové státy za svůj blahobyt. Systému tržního hospodářství jsou cyklické a očistné recese vlastní. Podobně jako člověku, který po výkonu potřebuje odpočinek. Bojovat proti přirozené recesi je tedy v podstatě totéž, jako odepírat znavenému běžci nárok na odpočinek.

Markantní rozdíl ve výkonnosti systému tržního systému a systému byrokraticky řízeného krásně dokumentuje žalostný rozdíl dvou německých států ve svém poválečném ekonomickém vývoji. Švýcarský ekonom profesor Peter Bernholz  došel v roce 2003 ve své knize „Měnové systémy a inflace“ k empirickému poznání: „Politický systém má tendenci favorizovat inflaci.

Všechny velké inflace způsobili králové nebo vlády….. Největší hyperinflace se udály ve 20 století, tedy v systémech svévolně rozmnožitelných peněz, s výjimkou hyperinflace během francouzské revoluce, kdy ovšem francouzský finanční systém stál rovněž na standardu volně rozmnožitelných papírových peněz.“

Moderní politické ekonomii se podařilo dokonce „prodat“ veřejnosti dvouprocentní inflaci jako „cenovou stabilitu“ a veskrze zdravou finanční politiku. Jen průměrně finančně gramotný člověk asi pochopí, že programové zbavování úspor hodnoty tempem 2% ročně bez kompenzace (například dostatečnými úroky na vkladech) nemůže představovat  žádnou stabilitu, nýbrž naopak skrytou daň, tedy finanční represi.

A přesto, tato (ne)logika zvítězila jako mantra současného ekonomického myšlení po celém světě. Finanční dějiny lidsva nám však poskytují bezpočet důkazů o tom, že většina se většinou mýlí.

Německý ekonom Claus Vogt k tomu poznamenává: „Finanční dějiny lidstva jsou dějinami lží a podvodů. A pokud naleznete v některém období přece jen systém, který fungoval, pak je to jen dočasně, než se dostal na šikmou plochu.“

Zlatá mince AUREUS

Po dobu delší než 300 let ve funkci peněz se tato římská mince vyznačovala stabilním obsahem zlata. Ještě v roce 301 n. l. obsahovala 10,92 gramů zlata. Libra zlata stála tenkrát 50 000 stříbrných denárů (bimetalický peněžní systém). V posledních fázích rozpadu říše římské mezi léty 301-350 n.l. byl postupně snížen obsah zlata v minci na pouhých 0,77 gramů zlata a současně obsah stříbra v denáru z 95 % až na 0,02 %.
Cílem tohoto počinu bylo vyražení většího počtu mincí ze stejného množství zlata a dostát tak narůstajícím dluhům. Dalo by se říci, že Caesar jako jeden z prvních využil toho, co se v dnešní ekonomické praxi nazývá „kvantitativní uvolňování“. Tedy rozmnožování ničím nekrytých peněz, jehož výsledkem logicky nemůže být nic jiného než ztráta kupní síly peněz. Došlo tak k první historicky zdokumentované hyperinflace v dějinách lidstva.
 Libra zlata vystoupala z 50.000 denárů na neuvěřitelných 2 120 000 000. Aureus jako měna přestal být po více než 300 letech akceptována….(Zdroj: Ronald Stöferle, Incrementum, Goldreport 2012)

 
...a roli mezinárodně uznávaného platidla převzala byzantská mince Solidus.

S konstantním zlatým obsahem vydržel po dlouhých 700 let, až do doby než ji postihnul stejný osud, jako Aurea.

Současná „moderní“ technologie zbavování měny kupní síly je založena na volném tisku v podstatě bezcenných bankovek a virtuálních dluhových peněz. Podstata i důsledky však zůstávají stejné jako za Julia Caesara. Postupné vyvlastnění střadatele plíživým úbytkem kupní síly jeho úspor.
Zlato není bezpracně rozmnožitelné, k jeho vytěžení bylo vždy zapotřebí lidské práce. A protože je to právě lidská práce, která propůjčuje věcem hodnotu, nemůže být zlato zbaveno své kupní síly. Zlato již po mnoho tisíc let ochraňuje svého majitele a jeho vlastnictví a činí ho tak nezávislým před riziky selhání politiky.

A jako poslední citujme slova Mikuláše Koperníka:
„Mezi nespočetnými zly, která přivozují rozpad celých států, jsou čtyři zvláště významná: vnitřní rozbroje, velká úmrtnost, neúrodnost půdy a znehodnocování mincí. První tři jsou tak zjevná, že je bude sotva někdo popírat. Čtvrtého zla, které vychází z peněz, si všimnou jen někteří, a to ti, jenž vážněji přemýšlí, neboť rozpad nepřichází s prvním případem, nýbrž postupuje neviditelným způsobem.“

Pokud do tohoto systému vstupují subjekty, které chtějí konzumovat, aniž by předtím cokoliv vyrobili ke směně, jedná se fakticky o „podvodníky“. Právo konzumovat jen produkcí peněz bez předchozí reálné produkce si přisvojuje stát a vladaři již od nepaměti.Dnešní moderní státy konzumují z velké části na dluh (= deficit rozpočtu).

Ke krytí těchto dluhů používají peněz, které zjednodušeně řečeno, bezpracně vyrábí na tiskárně či klávesnici počítače. Jejich nástrojem je systém centrálního bankovnictví. Tato politika je moderní ekonomickou mluvou nazývána různými eufemismy  – kvantitativní uvolňování, nákup státních dluhopisů centrální bankou, politika nulových úrokových sazeb, nekonvenční monetární politika a podobně.

Faktem je, že takovou finanční politikou dochází v konečném důsledku postupně a dlouhodobě k úbytku kupní síly peněz v čase. Inflace tedy neznamená nic jiného, než skryté rozředění kupní síly úspor občanů v čase, tedy další skrytou majetkovou daň.
 

Irský dramatik J. B. Shaw odhaluje tuto logiku svým trefným bonmotem: „Když vlády ředí peníze, aby podvedly všechny věřitele, bývá tento čin nazýván zdvořilým označením inflace.“

…a ještě jeden citát bývalého předsedy americké centrální banky Alana Greespana z jeho stati „Zlato a finanční svoboda“ z roku 1966: „Státní zadlužení je, jednoduše řečeno, mechanismus sloužící ke skrytému zcizování majetku občanů. Zlato ochraňuje vlastnická práva. Kdo správně porozuměl, rozumí také tomu, proč jsou etatisté a zastánci blahobytného státu proti zlatému standardu.“*


*Zlatý standard je zjednodušeně řečeno systém, ve kterém jsou využívány peníze zlaté nebo alespoň z části kryté zlatem. Dnešní finanční systém, tedy systém libovolně rozmnožitelných dluhových peněz (tzv. FIAT money systém), ztratil definitivně od roku 1971 jakoukoliv vazbu na zlato, případně jiné hodnotové ukotvení. Tato událost vstoupila do finanční dějin lidstva jako „zrušení zlatého standardu“.

Novodobé ekonomické dějiny lze, mimo jiné, charakterizovat jako odchod od hodnotové kotvy peněz. Tedy odchod od systémů, ve kterých byly peníze samy nezpochybnitelnou hodnotovou substancí (zlaté mince) nebo alespoň byly kryty jinými hodnotnými aktivy (například bankovky, které bylo možno směnit za fyzické zlato).
Od roku 1971, který vstoupil do finančních dějin jako zrušení zlatého standardu, byla nastartována éra volného a bezpracného tisku peněz státem, který si osobuje monopol na jejich výrobu.

I toto byly peníze, kterým lidé věřili.
Tato bankovka „1000 Reichsmark“ je dnes prakticky bezcenná.

Avšak ještě v roce 1910 se dala v bance v Berlíně naposledy vyměnit za 55 uncí zlata.

Dnešní hodnota 55 uncí činí ca 1.500.000 Kč.
 

Každý investor by si měl ujasnit, co je jeho cílem. Je-li to krátkodobý profit, pak je jistě lépe nekupovat fyzické slitky nebo mince, ale vsadit na tzv. „papírové zlato“ ve formě různých odvozených cenných papírů, které mají výrazně nižší náklady a nulové nároky na uskladnění a bezpečnost.

Chce-li se však investor zajistit proti všem „černým scénářům“, jako je státní bankrot, měnová reforma, razantní inflace, vyvlastnění plošnými majetkovými daněmi a dalšími myslitelnými finančními represemi, pak zůstává investice do fyzického zlata naprostou nezbytností.

Avšak není zlato jako zlato. Zlatý šperk může přinést radost, ale jako investiční médium není zpravidla vhodný. Přinejmenším z toho důvodu, že musíme státu zaplatit daň z přidané hodnoty, tedy navýšit cenu pořízení o příslušnou sazbu, kterou nám už nikdy nikdo nevrátí.
Naproti tomu investiční zlato je, na rozdíl i od ostatních vzácných kovů (stříbro, platina a paládium), podle zákona č.235/2004 od DPH osvobozeno.
Další pozitivní charakteristikou investičního zlata je skutečnost, že je průběžně obchodováno na světových komoditních trzích. Je tudíž průběžně známa jeho aktuální cena a je velmi likvidní. Dokonce likvidnější než akcie. Zpětný prodej slitků nebo mincí trvá u seriózního obchodníka opravdu jen několik minut.

Co pro Vás může znamenat vlastnictví investičního zlata?

1. Okamžitá likvidní rezerva bez výpovědních podmínek a sankcí.
2. Maximálně anonymní a nezávislé vlastnictví.
3. Chrání svého majitele před politikou státních dluhů a jejími důsledky - státním bankrotem.
4. Bez daní ze zisku při zpětném prodeji*.
5. Zhodnocení zlata dlouhodobě srovnatelné s akciemi.

*Pokud mezi nákupem a prodejem uplyne doba delší 12 měsíců.

Špatná nálada a skepse investorů nad zlatem v posledních letech (2011-2016) a naopak optimismus až euforie z akciových trhů často nekorespondují s fakty:

Akciový index	1997-2016	2000-2016 (krachy v letech 2000 a 2008)
Eurostoxx 50	+50%	-43%
Dax	+222%	+52%
Dow Jones	+134%	+40%
Zlato (v Euro)	+254%	+244%

 

Vývoj německého akciového indexu DAX 1997-2016: +222%

Zdroj: wallstreet online

Vývoj amerického akciového indexu Dow Jones 1997-2016: +134%

Zdroj: wallstreet online

Vývoj zlata (Euro) 1997-2016: +254%

Zdroj: langfristcharts.de

Existují investoři, kteří věnují mnoho času a mentálního úsilí hledání „kouzelné“ formulky, jak správně načasovat svůj nákup nebo prodej své investice.
Nalezení metody, jak systematicky „levně koupit a draze prodat“ je však pro většinu investorů stejně nepravděpodobné, jako nalezení elixíru věčného života. Prostě proto, že o budoucnosti nelze vyřknout pravdivý výrok.
Matematika však dala také laikům do ruky účinný nástroj, jak vrtochy trhu využít ve svůj prospěch.
Pravidelným nákupy vždy za stejnou částku se dociluje tzv. „efektu průměrování nákupních cen“, ve finanční branži označován anglickým termínem „cost average effect“ (CAE).
Pod tímto pojmem se rozumí postup, při kterém investor kupuje pravidelně za stejnou, stále se opakující částku dané aktivum, například zlato. Při klesajícím kurzu zlata koupí více gramů zlata, při stoupajícím kurzu sice méně gramů zlata, avšak již dříve nakoupená množství stoupla v ceně.
Tím docílí investor v delším časovém horizontu výhodnější průměrné ceny za gram než v případě jednorázového nákupu za celou sumu.
Peter Lynch (manažer fondu Fidelity Magellan) jednou řekl: „ Pro toho, kdo pravidelně investuje a má výdrž, je pozitivní, když kurzy občas padají.“

Srovnejme úspěšnost 2 investorů.
Pan Rychlý investuje 200.000 Kč jednorázově do zlata a nechá svou investici ležet 10 let.
Pan Trpělivý investuje svých 200.000 Kč tak, že rozdělí svou investici a každý rok investuje vždy 20.000 Kč.

Průběh ceny zlata vypadá takto: (ilustrativní příklad cenového vývoje)

A) Pan Rychlý investoval jednorázově 200 000 při ceně 1000 Kč/gram = vlastní tedy 200 gramů. Aktuální cena (po 10 letech) = 1050 Kč/gram.
Jeho hodnotový vývoj je tedy (200 g.x 1050 Kč) / 200 000 Kč = 210 000 / 200 000 = +5 %.
B) Pan Trpělivý: Bilance pana Trpělivého vypadá takto: opakovanými nákupy docílil díky efektu průměrované ceny v součtu 253,19 gramů. Hodnotový vývoj investice pana Trpělivého: (253,19 g x 1050 Kč) / 200 000= 265 850 / 200 000= +33 %. 

Nevýhodou je zpravidla nízká výkonnost, daná jednak přísnou regulací volby investičních nástrojů ze strany státu a také relativně vysokými náklady fondů.
Není ani v zájmu dlouhodobých spořitelů, že tyto fondy jsou politikum (viz. zavedení a zrušení 2. penzijního pilíře).
Již beztak velmi skromné výnosy jsou navíc na konci spoření zdaněny.
A na závěr spoření existuje řada omezení bránící svobodnému nakládání s touto částí majetku (například omezení celkové výplaty z penzijního fondu při ukončení spoření a podobně).

Investice do fyzického zlata

Nemá sice podporu státu ve formě státních příspěvků, zato však v mnoha směrech spořitele právě proti excesům politiky státu ochraňuje.

Výhody:

• bez daně ze zisku*
• okamžitá likvidita- zlato se dá zpeněžit ihned bez výplatních lhůt a podmínek.
• naspořené zlato chrání před státními bankroty, vyvlastněním fondů, exekucí nebo jiné finanční represi na občanovi
• penze ve zlatě není vázána na žádnou věkovou hranici
• dlouhodobý hodnotový vývoj zlata je srovnatelný s akciovým trhem

1. Vzácné kovy – na rozdíl od jiných forem kapitálových investic (akcie, dluhopisy, deriváty) – nejsou libovolně rozmnožitelné.
2. Vzácné kovy nepodléhají vlivu třetích stran. V dobách klesající důvěry v politické vedení je tento důvod velmi silným argumentem pro toto aktivum.
3. Zlato a stříbro sehrávají v tomto tisíciletí také monetární význam. Jako nejstarší měny v dějinách jsou v krizích uznávanými platidly a nikdy nemohou být znehodnoceny.
4. Po letech výprodejů jsou centrální banky opět na straně kupců. Nevěří penězům, které samy tisknou.
5. Historicky vzato jsou drahé kovy v nepřímé závislosti s akciovými trhy. Tento fakt přispívá ke smysluplné diversifikaci portfolia.
6. Na rozdíl od ostatních trhů není trh s drahými kovy masově „objeven“ investory. Tzn., že díky této poptávce má zlato šanci na kursový růst.
7. Průmyslové využití drahých kovů neustále roste.
8. Na straně nabídky stagnuje vytěžené množství již mnoho let. Než se z explorace stane těžba, uběhne zpravidla desetiletí.
9. Úkolem investice do zlata je především uchování kupní síly v dlouhodobém časovém horizontu. Za unci zlata si můžete i za 10 let koupit elegantní kostým nebo kvalitní oblek.
10. S drahými kovy jste schopni koncentrovat velkou hodnotu do malého objemu. Tím zůstáváte mobilní. To je největší přednost před nemovitostí či pozemkem, které nemůžete v případě potřeby jednoduše vložit do kapsy.