23. června 2016 se rozhodne o Brexitu. Jde o více, než jen o vystoupení země z EU.
Už jen samotný fakt, že v podstatě standardní demokratický akt -rozhodnutí občanů o setrvání v EU, (podobně jako bylo před rokem a půl umožněno Skotům hlasovat o setrvání ve Velké Británii), prozrazuje, že demokratická a liberální tradice výrazně odlišuje Velkou Británii od ostatních evropských států, kde legitimní volání po referendu naráží na hluché uši politiků. Jeden starý britský vtip vystihuje trefně tento rozdíl: „Jaký je rozdíl mezi Británií a Německem? V Británii je povoleno vše, co není výslovně zakázáno, zatímco v Německu je zakázáno vše, co není výslovně dovoleno.“
Přesto ani britská demokracie není prostá tendenčních a manipulativních kampaní. Mocenská politika a její instituce čerpají s blížícím se termínem referenda z celého arsenálu zbraní, jak rozšířit mezi britskými občany strach z Brexitu. Počínaje Mezinárodním měnovým fondem (MMF), přes předsedy vlád evropských zemí až k prezidentu USA Obamovi. Tato propaganda nepřekvapuje u MMF, který se vždy a všude důsledně zasazuje o více státu, regulace a centralismu. Nediví se nikdo ani například v případě německé kancléřky Merkelové, vzhledem k její levicové minulosti. Poněkud ale překvapí přímluvy amerického prezidenta za setrvání Británie v EU. Je snad snahou Obamovy administrativy ekonomické oslabení Evropy? Neboť toto se dá z finanční historie spolehlivě doložit: více regulace, více státu, více dotací, subvencí a byrokracie vede k postupné ztrátě ekonomické výkonnosti.
V evropském tisku čteme s blížícím se termínem hlasování místy až o apokalyptických důsledcích Brexitu - statistiky vyčíslující gigantické ekonomické ztráty ba dokonce riziko třetí světové války. Ano, to řekl vážně premiér Cameron a ještě k tomu veřejně. Budeme si dobře pamatovat jeho slova jako memento, až kam může jeden na moci závislý politický kariérista zajít. Uvidíme, zda se ještě ve finále někomu podaří tento výkon, který se dá přirovnat k fenomenálnímu skoku Boba Beamona na olympiádě v Mexiku v roce 1968, překonat.
Pochopitelně ani my nevíme, co případný Brexit Evropě přinese. Svět ekonomiky je příliš složitý a komplexní systém a kreativita privátní sféry tak nevyčerpatelná, že neutuchající ambice byrokratů dělat „přesné počty s nepřesnými čísly“ a prognostikovat tyto procesy jsou spíše k pobavení nebo maximálně k mentálnímu zaměstnání masy.
Jedno je však jisté. Blahobyt vytvářejí podniky a firmy. Politikové, plánovači, regulátoři tento blahobyt jen přerozdělují. Více tržního principu a podnikatelské svobody, tedy méně plánovitosti a státních zásahů je cestou k vyššímu blahobytu společnosti jako celku.
Britové tedy budou volit v podstatě mezi stahující se evropskou byrokratickou kazajkou nebo volnější a samostatnou cestou k navazování pro Brity výhodných obchodních vztahů. Držíme jim palce, ať se rozhodnou správně. Protože dosud se Britům dařilo vždy stát na straně vítězů…